Srila Bhaktisiddhanta Sarasvati Thakura ve své Anubhasyi píše, že podle názoru Sri Caitanyi Mahaprabhua je govardhana-sila, kámen z kopce Góvardhanu, přímo podobou Krsny, syna Maharaje Nandy. Pán kámen tři roky používal sám, a potom v srdci Raghunatha dase probudil oddanou službu tomuto kamenu. Pán ho Raghunathovi dasovi dal, a tak jej přijal jako jednoho ze svých nejdůvĕrnĕjších služebníků. Nĕkteří závistiví lidé však docházejí k závĕru, že Sri Caitanya Mahaprabhu Raghunathovi dasovi nedovolil uctívat Božstvo přímo, ale dal mu kámen z Góvardhanu, protože Raghunatha dasa nepocházel z brahmanské rodiny. Toto uvažování je naraki neboli pekelné. V Padma Puranĕ se uvádí: arcye visnau sila-dhir gurusu nara-matir vaisnave jati-buddhih...yasya va naraki sah. Pokud si nĕkdo myslí, že je uctívaná salagrama-sila pouhým kamenem, duchovní mistr obyčejnou lidskou bytostí nebo čistý vaisnava, který káže učení bhakti po celém svĕtĕ, příslušníkem určité kasty nebo společenské skupiny, je považován za narakiho neboli uchazeče o život v pekle. Když Sri Caitanya Mahaprabhu řekl, že se govardhana-sila neboli kámen z kopce Góvardhanu neliší od tĕla Sri Krsny, Nejvyšší Osobnosti Božství, nepřímo tĕmto hlupákům doporučil, aby nezávidĕli vaisnavovi, který patří do jiné kasty či skupiny. Vaisnavu musíme považovat za transcendentálního. Takto můžeme být zachránĕni, jinak nás jistĕ čeká život v pekle.