विश्वामित्रात्मजैवाहं त्यक्ता मेनकया वने ।
वेदैतद् भगवान् कण्वो वीर किं करवाम ते ॥१३॥
śrī-śakuntalovāca
viśvāmitrātmajaivāhaḿ
tyaktā menakayā vane
vedaitad bhagavān kaṇvo
vīra kiḿ karavāma te
Å›rÄ«-Å›akuntalÄ uvÄca — ÅšrÄ« ÅšakuntalÄ odpovÄ›dÄ›la; viÅ›vÄmitra-ÄtmajÄ â€” dcera ViÅ›vÄmitry; eva — vskutku; aham — já (jsem); tyaktÄ â€” opuÅ¡tÄ›ná; menakayÄ â€” Menakou; vane — v lese; veda — vÃ; etat — vÅ¡echny tyto události; bhagavÄn — nejmocnÄ›jÅ¡Ã svÄ›tec; kaṇvaḥ — Kaṇva Muni; vÄ«ra — ó hrdino; kim — co; karavÄma — mohu dÄ›lat; te — pro tebe.
Sakuntala pravila: “Jsem dcera Visvamitry a má matka Menaka mÄ› zanechala v lese. Mocný svÄ›tec Kanva Muni o tom và vÅ¡e, ó hrdino. Nynà mi povÄ›z, co pro tebe mohu udÄ›lat?â€
Sakuntala sdělila Maharajovi Dusmantovi, že sama sice svého otce ani matku neznala a nikdy je neviděla, ale Kanva Muni o nà všechno věděl. Od něho slyšela, že je dcerou Visvamitry a Menaky, která ji zanechala v lese.
