VÝZNAM: V této kapitole Bhagavatamu je vysvĕtlen védský aforismus sarvam khalv idam brahma: „Vše je Brahman.“ Nejvyšší Osobnost Božství je původním zdrojem všeho. Expandováním své vnitřní energie projeví duchovní svĕt a expandováním své vnĕjší energie projeví hmotný vesmír. Podmínĕná živá bytost je původnĕ nedílnou částí vyšší, vnitřní energie Pána, ale protože je ve styku s iluzí, upadá do spárů vnĕjší energie. V každém případĕ je vše expanzí energie Nejvyššího Brahmanu, a proto také nedílnou částí Pánovy duchovní energie. Bhayam dvitiyabhinivesatah syad isad apetasya viparyayo 'smrtih. Pokud si však živá bytost myslí, že tento hmotný svĕt není částí Pánovy energie, ale že existuje oddĕlenĕ, má být ovládán a využíván nepatrnou duší, jivou, je to viparyayah neboli mylné pojetí. Asmrtih. Živá bytost tak zapomene, že je Nejvyšší Pán vlastníkem všeho a vše je Jeho expanze.

Srila Sridhara Svami zdůraznil, že i když Pánova vnĕjší energie podléhá zmĕnám jako je zrození, růst, rozklad a smrt, nemĕli bychom dospĕt k pošetilému závĕru, že tĕmto zmĕnám podléhá také Pánova vnitřní energie, živá bytost. Jak živá bytost, tak hmotná příroda jsou v konečném smyslu Brahman, protože jsou expanzemi Nejvyššího Brahmanu. Védy však hovoří jasnĕ: parasya saktir vividhaiva sruyate – Pánovy energie jsou vividha, rozmanité. Podle tohoto verše, natma jajana na marisyati naidhate 'sau na ksiyate: se tedy duše nikdy nerodí, ani neumírá a nepochybnĕ nepodléhá růstu či rozkladu jako hmotné tĕlo. I když viditelné hmotné tĕlo prochází dĕtstvím, dospĕlostí a stářím a lze se narodit jako polobůh, lidská bytost, rostlina či zvíře, duše své vĕčné přirozené postavení nikdy nemĕní. Naopak se mylnĕ ztotožňuje s vnĕjšími promĕnami hmotného tĕla, čímž se uvádí do psychologického stavu zvaného iluze. Tuto strastiplnou klamnou zkušenost, kdy živá bytost vidí jak se mĕní a nakonec je přírodními zákony zničena, lze odstranit transcendentálním poznáním o svém vĕčném postavení jako vyšší energie Pána.

Slovo sarvatra v tomto verši by nemĕlo být pošetile vykládáno tak, že je individuální duše, jiva, všudypřítomná. Duše se nerodí, ani neumírá, ale my se přesto v současném podmínĕném stavu mylnĕ ztotožňujeme se zrozením a smrtí tĕla. Protože všudypřítomná duše by do iluze nikdy neupadla, nemůže slovo sarvatra znamenat, že je individuální duše všudypřítomná. Iluze znamená neúplné pochopení skutečnosti, což by u všudypřítomné bytosti nebylo možné. Slovo sarvatra tedy znamená, že čistá duše existuje ve všech hmotných situacích. V hlubokém spánku se například vĕdomí navenek neprojevuje, ale přesto víme, že duše je v tĕle přítomna. Podobnĕ z Bhagavad-gity víme, že duše může existovat i v ohni, vodĕ nebo vnĕjším prostoru (nityah sarva-gatah), protože její existence nikdy nezávisí na hmotných podmínkách, ale je vĕčnou skutečností. Vĕdomí duše se projevuje více nebo ménĕ podle možností daných příslušnou hmotnou situací, tak jako se elektrické svĕtlo projevuje určitou silou a barvou podle použité žárovky. Elektrická energie je jedna, ale projevuje se různĕ podle hmotných podmínek.

Nĕkdo by mohl namítat, že duše je sice čisté vĕdomí (upalabdhi-matram), ale přesto máme praktickou zkušenost, že se vĕdomí neustále mĕní. Pokud myslím na modrou vĕc, jako je nebe, moje předchozí myšlenka na žlutou vĕc, jako je třeba kvĕtina, je zničena. Podobnĕ moje vĕdomí modrého nebe končí ve chvíli, kdy si uvĕdomím, že mám hlad. Tímto způsobem se vĕdomí neustále mĕní. Srila Sridhara Svami odpovídá, že vĕdomí samotné je vĕčné, ale ve styku s hmotnými smysly se může projevovat různými způsoby. Vhodný je příklad životního vzduchu. Prana, životní vzduch, je jeden, ale ve styku s různými smysly se projevuje jako schopnost vidĕt, slyšet, a tak dále. S vĕdomím je to podobné. Je duchovní a jako takové v konečném smyslu jedno, ale ve styku s různými smysly je lze vnímat jako příslušné smyslové činnosti. Stav vĕdomí je však vĕčná a nemĕnná skutečnost, i když může být dočasnĕ pokryto mayou.

Když si nĕko uvĕdomí Krsnu, rozumí se, že je dhira (dhiras tatra na muhyati). Tehdy již není zmaten mylným ztotožňováním svého vĕdomí s promĕnami hmotné přírody.

Z výroku tat tvam asi v Chandogya Upanisadĕ je třeba pochopit, že duchovní poznání není neosobní, ale že znamená postupné vnímání čisté duše v hmotném tĕle. Tak jako v Bhagavad-gitĕ Krsna opakovanĕ říká aham, neboli „Já“, tento védský aforismus používá slovo tvam, neboli „ty“, aby vyjádřil, že tak jako je Absolutní Pravda Nejvyšší Osobnost Božství, je individuální jiskra Brahmanu (tat) také vĕčná osobnost (tvam). Srila Jiva Gosvami proto říká, že musíme individuální jiskru Brahmanu chápat jako vĕčnĕ vĕdomou. Visvanatha Cakravarti Thakura dále zdůrazňuje, že místo mrhání časem ve snaze pochopit pravdu v jejím neosobním rysu, což je pouhá negace dočasné hmotné různorodosti, bychom se mĕli snažit pochopit, že my sami jsme vĕčnĕ vĕdomá bytost v kategorii jiva. Jinými slovy, mĕli bychom chápat, že jsme vĕčnĕ vĕdomými služebníky Nejvyšší Osobnosti Božství.

Srila Madhvacarya v této souvislosti cituje tento výrok z Moksa-dharmy, části Mahabharaty:

aham hi jiva-samjño vai
mayi jivah sanatanah
maivam tvayanumantavyam
drsto jivo mayeti ha
aham sreyo vidhasyami
yathadhikaram isvarah

„Živá bytost známá jako jiva se ode Mne neliší, protože je Mou expanzí. Živá bytost je proto vĕčná stejnĕ jako Já a vždy existuje ve Mnĕ. Ty si však umĕle nemysli: ,Nyní jsem vidĕl duši.̀ Já, Nejvyšší Osobnost Božství, ti toto požehnání dám, až budeš opravdu připraven.“