VÝZNAM: V Caitanya-caritamrtĕ (Madhya 22.62) je předložena tato definice sraddhy, neboli víry:

̀sraddha'-sabde – visvasa kahe sudrdha niscaya
krsne bhakti kaile sarva-karma krta haya

„Sraddha“ je jistá, pevná víra, že prokazováním transcendentální láskyplné služby Krsnovi jsou zároveň vykonány všechny vedlejší činnosti. Taková víra je pro konání oddané služby příznivá.“ Oddaný by proto mĕl mít důvĕru, že konáním pokynů bhagavata-sastry neboli védské literatury, která přímo, nikoliv nepřímo, popisuje oddanou službu Nejvyšší Osobnost Božství, snadno dosáhne veškerého poznání a dokonalosti života.

Podle Srily Visvanatha Cakravartiho Thakura znamená mano-vak-kaya-dandam neboli přísné ovládání mysli, řeči a tĕlesných činností manasa-vacika-kayika-vikarma-rahityam; což znamená přísnĕ zavrhnout veškeré hříšné činnosti mysli, řeči i tĕla. Srila Prabhupada opakovanĕ zdůrazňoval, že ovládání smyslů neznamená ukončit smyslové činnosti, a tak se podobat mrtvole, ale spíše své mentální, verbální a tĕlesné činnosti zapojit ve službĕ Krsnovi. Srila Rupa Gosvami řekl:

iha yasya harer dasye
karmana manasa gira
nikhilasv apy avasthasu
jivan-muktah sa ucyate

„Ten, kdo své tĕlo, mysl, inteligenci a slova používá s vĕdomím Krsny ve službĕ Krsnovi, je osvobozen již v hmotném svĕtĕ, přestože může být zamĕstnán mnoha takzvanými hmotnými činnostmi.“ (Bhakti-rasamrta-sindhu 1.2.187) Zamĕstnáním smyslů, mysli, inteligence a řeči dvacet čtyři hodin dennĕ ve službĕ Krsnovi oddaný dosáhne vikarma-rahityam neboli osvobození od neautorizovaných, hříšných činností. Pán Krsna v Bhagavad-gitĕ říká, že osvobození od klamné duality hmotné přírody (samatvam dvandva-samjñayoh) mohou dosáhnout pouze ty zbožné bytosti, které jsou vikarma-rahita, zcela oproštĕny od hříšného života. Pán říká:

yesam tv anta-gatam papam
jananam punya-karmanam
te dvandva-moha-nirmukta
bhajante mam drdha-vratah

„Ti, kdo jednali zbožnĕ v tomto i v dřívĕjších životech a jejichž hříšné činnosti jsou zcela vymazány, jsou nedotčeni protiklady, z nichž sestává iluze, a s rozhodností Mi slouží.“ (Bg. 7.28) Ve významu k tomuto verši Jeho Božská Milost Srila Prabhupada uvedl: „V tomto verši je zmínka o tom, kdo je způsobilý dosáhnout transcendentální úrovnĕ. Pro hříšné, ateistické, pošetilé a nečestné lidi je příliš obtížné překonat dvojnost v podobĕ touhy a nenávisti. Jedinĕ ti, kdo žili podle usmĕrňujících náboženských zásad, jednali zbožnĕ a překonali reakce za své hříšné činy, jsou schopni přijmout oddanou službu za svou a postupnĕ dospĕt k čistému poznání Pána, Nejvyšší Osobnosti Božství, o nĕmž poté v transu meditují. Tak vypadá proces umožňující spočinout na duchovní úrovni. Toho lze dosáhnout při rozvíjení vĕdomí Krsny ve styku s čistými oddanými, neboť v jejich společnosti může být každý osvobozen od iluze.“

Srila Madhvacarya cituje tento výrok z Brahmanda Purany: „Človĕk by mĕl mít naprostou víru v transcendentální literaturu, jako je Srimad-Bhagavatam a podobná literatura, která přímo opĕvuje Nejvyšší Osobnost Božství. Mĕl by také vĕřit vaisnavským tantrám, původním Védám a Mahabharatĕ, do které patří Bhagavad-gita, a která je považována za pátou Védu. Védské poznání pochází z dechu Visnua, a védská literatura byla sestavena Srilou Vyasadevou, inkarnací Visnua. Veškerou tuto védskou literaturu tedy vyslovil osobnĕ Pán Visnu.

„Existuje další védská literatura zvaná kala-vidya, která učí o hmotných umĕních a vĕdách. Protože jsou však všechny tyto védské druhy umĕní a vĕdních oborů v konečném smyslu určeny k oddané službĕ Nejvyšší Osobnosti Božství, Kesavovi, nemĕly by svaté osoby ve stavu odříkání tuto zdánlivĕ svĕtskou literaturu pomlouvat. Tato druhotná literatura je nepřímo spojena s Nejvyšším Pánem, a človĕk by se za její pomlouvání mohl dostat do pekla.

Sraddha označuje vĕrný postoj, který lze rozdĕlit do dvou skupin. Prvním druhem víry je pevné přesvĕdčení, že veškeré výroky rozmanité védské literatury jsou pravdivé. Jinými slovy, pochopení, že védské poznání obecnĕ je bezchybné, se nazývá sraddha neboli víra. Druhým typem je víra v to, že človĕk musí příslušné pokyny védské literatury osobnĕ vykonat, aby dosáhl svého životního cíle. Oddaný Nejvyššího Pána by proto mĕl první druh víry uplatnit na různé kala-vidyi neboli védská hmotná umĕní a vĕdy, ale nemĕl by je přijímat jako smĕrodatná co se týče jeho osobního životního cíle. Nemĕl by také konat žádné védské pokyny, které jsou v rozporu s pokyny vaisnavských písmem, jako je Pañcaratra.

Človĕk by tak mĕl s vírou přijmout skutečnost, že veškerá védská literatura přímo či nepřímo popisuje Nejvyšší Osobnost Božství a nemĕl by pomlouvat žádnou její část. Pomlouvání védské literatury způsobí zabřednutí do temnoty nevĕdomosti, ať se ho dopustí Pán Brahma nebo nĕjaké jiné stvoření až po úroveň nepatrných nehybných druhů jako jsou stromy či kameny. Surové – polobozi, velcí mudrci a oddaní Pána – by proto mĕli vĕdĕt, že pañcaratrická literatura, tak jako čtyři Védy, původní Ramayana, Srimad-Bhagavatam i ostatní Purany, a Mahabharata jsou védská písma ustanovující svrchovanost Nejvyšší Osobnosti Božství a výjimečné transcendentální postavení Pánových oddaných podle úrovnĕ jejich duchovního pokroku. Jakékoliv jiné pojetí védské literatury je třeba považovat za iluzi. Ve všech autorizovaných náboženských textech je konečným cílem pochopení to, že Nejvyšší Osobnost Božství je vládcem všeho a všech, a že Pánovi oddaní se od Nĕho neliší, i když je musíme chápat podle úrovnĕ jejich duchovního pokroku.“ Pán Krsna v Bhagavad-gitĕ říká, vedais ca sarvair aham eva vedyo vedanta-krd veda-vid eva caham: „Studiem Véd Mne lze poznat, neboť Já jsem sestavil Vedantu, a jsem znalcem Véd.“ Pán také říká:

yasmat ksaram atito 'ham
aksarad api cottamah
ato 'smi loke vede ca
prathitah purusottamah

„Jelikož jsem transcendentální, nad chybujícími i bezchybnými, a protože jsem nejvĕtší, jsem oslavován na svĕtĕ i ve Védách jako Nejvyšší Osoba.“ (Bg. 15.18)

Srila Bhaktisiddhanta Sarasvati Thakura se zmiňuje o tom, že človĕk nemůže rozvinout božské vlastnosti zmínĕné v předchozích verších, dokud nepřijme útočištĕ u lotosových nohou pravého vaisnavského duchovního mistra. Tasmad gurum prapadyeta jijñasuh sreya uttamam. V této souvislosti cituje tento výrok:

arcayitva tu govindam
tadiyan narcayet tu yah
na sa bhagavato jñeyah
kevalam dambhikah smrtah

„Ten, kdo uctívá Pána Govindu, ale ne Jeho oddané, není oddaným Pána, ale pouze obĕtí pýchy.“ Pro toho, kdo přijal útočištĕ u lotosových nohou čistého oddaného Krsny, je uctívání Pána velmi snadné.

Tato odevzdaná duše nemá umĕlou askezi zapotřebí. Srila Bhaktisiddhanta Sarasvati Thakura v této souvislosti cituje (z Narada Pañcaratry):

aradhito yadi haris tapasa tatah kim
naradhito yadi haris tapasa tatah kim
antar bahir yadi haris tapasa tatah kim
nantar bahir yadi haris tapasa tatah kim

„K čemu je dobré pro toho, kdo uctívá Pána Hariho, provádĕt nepotřebnou askezi? A toho, kdo Pána Hariho neuctívá, tato askeze stejnĕ nezachrání. K čemu je třeba askeze, když človĕk chápe, že je Pán Hari všudypřítomný, uvnitř i vnĕ? A tomu, kdo to nechápe, je veškerá jeho askeze stejnĕ k ničemu.“ Vaisnava je neustále pohroužen v oddané službĕ Krsnovi. Pokud začne být nĕjaký oddaný pyšný na svou přísnou askezi a medituje o přijímání a odmítání hmotných objektů místo o své službĕ Krsnovi, stává se jeho takzvaná askeze překážkou v oddané službĕ.

Oddaný by nemĕl být rozrušen slovní manipulací tĕch, kdo se staví proti oddané službĕ Pánu. Srila Bhaktisiddhanta Sarasvati Thakura zdůrazňuje, že oddaná služba lotosovým nohám Nejvyššího Pána je jediný způsob, jak dosáhnout konečné dokonalosti života. Vaisnava by proto mĕl praktikovat maunam neboli mlčenlivost ignorováním literatutry plné mylných argumentů, jako je literatura mayavadské školy, a karma-kandská písma, jež ve jménu zbožného života podporují smyslový požitek. Pokrok v oddané službĕ se okamžitĕ zastaví u toho, kdo podlehne svĕtskému bĕdování, protože nedosáhl okamžitého úspĕchu v seberealizaci nebo je zmaten uspokojováním smyslů a snaží se hledat útočištĕ u materialistických lidí a nauk. Podobnĕ, když oddaný projeví lásku k vĕcem oddĕleným od Krsny nebo se snaží v procesu oddané služby nebo ve filozofii Bhagavad-gity najít nedostatky, aby si ospravedlnil své pohroužení se do smyslového požitku vnímání vĕcí oddĕlenĕ od Krsny, bude jeho pokrok v duchovním osvícení vážnĕ narušen. Tomuto klamnému pojetí se říká dvitiyabhinivesa neboli pohrouženost do iluze. Na druhé stranĕ ten, koho přitahuje védský zvuk na základĕ shody seberealizovaných autorit zvaných vaisnava-parampara, a nadšenĕ se proto vĕnuje krsna-nama-kirtanu neboli zpívání svatých jmen Pána, praktikuje maunu, mlčenlivost, dokonale.

Je nutné se vyhnout prajalpĕ neboli náladovým rozhovorům, které se netýkají oddané služby. Pouhé umĕlé omezování smyslů, bez opĕvování slávy Nejvyššího Pána a naslouchání o ní, nelze považovat za duchovní dokonalost. Jako příklad mohou posloužit domácí zvířata, která jsou nĕkdy nucena dodržovat celibát, když jsou v chlévech držena v oddĕlenĕ. To z nich však nedĕlá brahmacari, duchovní studenty. Za duchovnĕ pokročilého také nelze považovat nĕkoho, kdo se vĕnuje suchým spekulativním argumentům nebo dočasné askezi. Človĕk musí pokornĕ naslouchat poselství védského zvuku, zvláštĕ tak, jak je shrnuto samotným Pánem v Bhagavad-gitĕ. Vedais ca sarvair aham eva vedyah.

Srila Bhaktisiddhanta Sarasvati Thakura nás varoval před neteistickými etickými filozofiemi, jako jsou filozofie buddhistů a džinistů, které oslavují svĕtské zásady jako je ahimsa, nenásilí, protože pokud k nim budeme přitahováni, bude naše svĕtská víra v bezbozbožnou etiku duchovnĕ sebevražedná. Jak umĕlá askeze, tak velké sociální snahy zprostředkovat masový smyslový požitek, jsou bezbožné pokusy usmĕrňovat lidskou společnost umĕlým způsobem, který zastiňuje vĕčný vztah každé živé bytosti s Nejvyšší Osobností Božství, přirozeným vůdcem společnosti. Když takzvaní morální filozofové zničí příležitost lidského života, příležitost obnovit náš vĕčný vztah s Krsnou, dopouštĕjí se tito hlupáci ve jménu etiky na lidské společnosti toho nejvĕtšího násilí. Krsnadasa Kaviraja Gosvami proto řekl:

sri-krsna-caitanya-daya karaha vicara
vicara karile citte pabe camatkara

„Zajímá-li vás opravdu logika a argumenty, použijte je prosím ve vztahu k milosti Sri Caitanyi Mahaprabhua. Když to udĕláte, budete překvapeni, jak je to úžasné.“ (Cc. Ādi 8.15)

Podle Srily Bhaktisiddhanty Sarasvatiho Thakura je maha-bhagavata neboli čistý oddaný Pána ten, kdo vidí, že se duchovní i hmotné svĕty jako expanze Jeho energie neliší od Pána Krsny, ale také vidí, že se od nich Vrajendranandana, Krsna, svou ojedinĕlou vlastností absolutní přitažlivosti vĕčnĕ liší. Čistý oddaný Pána je proto aniketana, bez stálého obydlí, což znamená, že za své vĕčné sídlo nepovažuje ani hrubé, ani jemné tĕlo. Protože jsou náš takzvaný domov a rodina expanzemi našeho tĕla, nemĕly by být ani tyto hmotné výtvory považovány za náš skutečný domov. Caitanya Mahaprabhu řekl:

ayi nanda-tanuja kiṅkaram
patitam mam visame bhavambudhau
krpaya tava pada-paṅkaja-
sthita-dhuli-sadrsam vicintaya

„Ó Můj Pane, Krsno, synu Maharaje Nandy, jsem Tvůj vĕčný služebník, ale kvůli svým ploduchtivým činnostem jsem poklesl do tohoto hrozivého oceánu nevĕdomosti. Nyní Mi prosím projev bezpříčinnou milost a považuje Mne za zrnko prachu na Tvých lotosových nohách.“ (Siksastaka 5) Oddaný by tedy mĕl vĕdĕt, že jeho vĕčné sídlo se nachází v prachu lotosových nohou Nejvyšší Osobnosti Božství. Vaisnava by mĕl odmítnout hrubý smyslový požitek v podobĕ života v lese v kvalitĕ dobra, ve mĕstĕ v kvalitĕ vášnĕ nebo v hernĕ v kvalitĕ nevĕdomosti. Čistý oddaný může cestovat po celém svĕtĕ a šířit vĕdomí Krsny, ale nikdy by nemĕl žádné hmotné místo považovat za své skutečné sídlo. Ten, v kom uzrálo toto pochopení, může přijmout tridanda-sannyas pod přímou ochranou Pána.

Impersonalisté nemohou pochopit, jak může Pánův oddaný, který se vidí jako vĕčnĕ odlišný od Pána, vidĕt veškerou existenci totožnou s Pánem. Ti, kdo se snaží získat poznání neosobní spekulací založenou na jejich nepatrné zkušenosti z hmotného vesmírného projevu, nemohou pochopit transcendentální realitu acintya-bhedabheda-tattvy, současnou totožnost a odlišnost Absolutní Pravdy a jejího výtvoru. Způsob, jak toto transcendentální poznání získat, je popsán v tĕchto verších počínaje tasmad gurum prapadyeta. Je doporučeno přijmout pravého duchovního mistra a sloužit mu podle pokynů tĕchto veršů. Podstatou tĕchto pokynů je, že bychom mĕli zanechat sdružování se s mayavadskými impersonalisty, ploduchtivými pracovníky a tĕmi, kdo se náladovĕ nezajímají o konečný cíl života, a místo toho se sdružovat s oddanými Nejvyšší Osobnosti Božství. Neprávem pyšný začátečník si může představovat, že je velkým oddaným Pána, aniž by se sdružoval s Pánovými následovníky, ale bez této společnosti není možné v rozvoji vĕdomí Krsny pokročit.