Slovo praja označuje živou bytost, která se narodila v hmotném světě. Živá bytost se ve skutečnosti nerodí a neumírá, ale jakmile se nezajímá o službu Pánu a touží panovat hmotné přírodě, dostává vhodné tělo pro splnění svých hmotných tužeb. Od té chvíle začíná být podmíněna zákony hmotné přírody a její hmotné tělo se mění podle její vlastní činnosti. Živá bytost tak transmigruje z jednoho těla do druhého v rámci 8 400 000 životních druhů. Jelikož je však nedílnou částí Pána, Pán ji zásobí všemi životními potřebami a zároveň také chrání — jak Sám, tak prostřednictvím Svých zástupců, svatých králů. Tito svatí králové chrání všechny živé bytosti (praja), aby mohly žít a završit doby svého uvěznění. Maharaja Pariksit byl ideální svatý král. Při objížďce svého království jednou uviděl, jak se zosobněný Kali chystal zabít nebohou krávu, a ihned Kaliho začal trestat jako vraha. To poukazuje na skutečnost, že svatí vládci chránili i zvířata, a to nikoliv ze sentimentálních důvodů, ale proto, že všichni, kteří se narodili v hmotném světě, mají právo žít. Všechny svaté krále, od krále Slunce až po krále na Zemi, k takovému jednání vede védská literatura. Védskému poznání se vyučuje i na vyšších planetách, což dokazuje Bhagavad-gita (4.1) zmínkou o tom, jak Pán učil boha Slunce (Vivasvana). Tyto lekce pak byly předávány učednickou posloupností, jako tomu bylo v případě boha Slunce, který je předal svému synu Manuovi a Manu potom Maharajovi Iksvakuovi. V jednom dni Brahmy se vystřídá čtrnáct Manuů a zde se hovoří o sedmém Manuovi, který je jedním z prajapatiů (což jsou ti, kteří vytvářejí potomstvo) a je synem boha Slunce. Jeho jméno je Vaivasvata Manu. Měl deset synů a Maharaja Iksvaku je jedním z nich. Maharaja Iksvaku se také od svého otce Manua učil bhakti-yogu, jak ji podává Bhagavad-gita, a Manu toto poznání získal od svého otce, boha Slunce. Dále sestupovalo učení Bhagavad-gity učednickou posloupností od Maharaje Iksvakua, ale během času byl řetězec nesvědomitými osobami přerušen, a proto bylo vyřčeno znovu Arjunovi na Kuruovském bitevním poli. Všechna védská literatura je tedy přítomná od samotného počátku stvoření hmotného světa, a proto se védská písma nazývají apauruseya (“nevytvořená člověkem”). Védské poznání pronesl Pán a jako první ho vyslechl Brahma, který je první stvořenou živou bytostí ve vesmíru.

Maharaja Iksvaku: Jeden ze synů Vaivasvaty Manua. Sám měl sto synů. Zakázal jedení masa. Dalším králem po jeho smrti se stal jeho syn Sasada.

Manu: Manu uvedený v tomto verši jako otec Iksvakua je sedmý Manu jménem Vaivasvata Manu, syn boha Slunce Vivasvana, kterému Pán Krsna vyložil učení Bhagavad-gity dříve nežli je vyložil Arjunovi. Lidstvo je Manuovým potomstvem. Tento Vaivasvata Manu měl deset synů, kteří se jmenovali Iksvaku, Nabhaga, Dhrsta, Saryati, Narisyanta, Nabhaga, Dista, Karusa, Prsadhra a Vasuman. Inkarnace Pána Matsya (obrovská ryba) sestoupila na začátku vlády Vaivasvaty Manua. Naučil se zásady Bhagavad-gity od svého otce Vivasvana, boha Slunce, a o tomtéž pak poučil svého syna Maharaje Iksvakua. Bůh Slunce učil Manua oddané službě na začátku Treta-yugy a Manu, když přišel jeho čas, poučil Iksvakua pro dobro celé lidské společnosti.

Pán Rama: Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, se inkarnoval jako Sri Rama. Stal se tak synem Svého čistého oddaného Maharaje Dasarathy, krále Ayodhyi. Pán Rama sestoupil společně se Svými úplnými částmi, které se zjevily jako Jeho mladší bratři. Pán se zjevil v Treta-yuze v měsíci Caitra na devátý den po nově a učinil tak jako obvykle proto, aby stanovil zásady náboženství a zničil rušivé prvky. Když byl ještě mladý chlapec, pomohl velkému mudrci Visvamitrovi tím, že zabil Subahua a polapil Maricu, démonici, která rušila mudrce v plnění jejich každodenních povinností. Brahmanové a ksatriyové mají správně spolupracovat pro dobro lidu. Bráhmanští mudrci se snaží osvítit lid dokonalým poznáním a ksatriyové jsou od toho, aby je ochraňovali. Pán Ramacandra je ideálním králem, který udržoval a ochraňoval nejvyšší lidskou kulturu, zvanou brahmanya-dharma. Pán zvláště ochraňuje krávy a brahmany, a tím zvyšuje prosperitu světa. Prostřednictvím Visvamitry dával vládnoucím polobohům účinné zbraně pro potírání démonů. Byl přítomný na oběti krále Janaky, a když zlomil Šivův nepřemožitelný luk, oženil se s Janakovou dcerou Sitou.

Po svatbě se podle nařízení Svého otce, Maharaje Dasarathy, odebral na čtrnáct let do vyhnanství v lese. Aby pomohl vládě polobohů, zabil čtrnáct tisíc démonů, a trikem démonů se Ravanovi podařilo unést Jeho ženu Situ. Spřátelil se se Sugrivou, kterému pomohl zabít jeho bratra Valiho. S pomocí Pána Ramy se Sugriva stal králem Vanarů (gorilí rasy). Pán postavil v Indickém oceánu plovoucí most z kamenů a dostal se tak na Laṅku, do království Ravany, který unesl Situ. Později Ravanu zabil a na trůn Laṅky byl dosazen Ravanův bratr Vibhisana. Vibhisana byl jeden z bratrů Ravany a tedy démon, ale požehnání Pána Ramy mu přineslo nesmrtelnost. Po vypršení čtrnácti let a urovnání situace na Laṅce se Pán vrátil do Svého království Ayodhyi v květinovém letadle. Dal pokyny Svému bratrovi Satrughnovi aby napadl Lavanasuru, který vládl v Mathuře, a démon byl zabit. Vykonal deset obětí asvamedha a později odešel z tohoto světa při koupeli v řece Sarayu. Velký epos Ramayana je dějinami skutků Pána Ramy na Zemi; je to autoritativní dílo, které sepsal velký básník Valmiki.