तद्व्यलीकफलं भुङ्क्ष्व निरयं कतिचित् समाः ॥३४॥
vipralabdho dadāmīti
tvayāhaḿ cāḍhya-māninā
tad vyalīka-phalaḿ bhuńkṣva
nirayaḿ katicit samāḥ
vipralabdhaḥ — nyní jsem ošizen; dadāmi — slibuji, že Ti dám; iti — takto; tvayā — tebou; aham — Já jsem; ca — také; āḍhya-māninā — jelikož jsi byl velice pyšný na své bohatství; tat — proto; vyalīka-phalam — jako výsledek podvádění; bhuṅkṣva — užívej si; nirayam — v pekle; katicit — několik; samāḥ — let.
Jelikož jsi byl falešně pyšný na své vlastnictví, slíbil jsi, že Mi dáš zemi, ale nedokázal jsi svůj slib dodržet. Tvůj slib byl tedy lživý, a za to budeš muset pobývat několik let v pekle.
Falešná pýcha, když si člověk myslí: “Jsem velmi bohatý a mám velké jmění,” je další stránkou hmotného života. Vše patří Nejvyšší Osobnosti Božství a nikdo jiný nic nevlastní. Taková je skutečnost. Īsavasyam idam sarvam yat kiñca jagatyam jagat. Bali Maharaja se bezesporu stal tím nejvznešenějším oddaným, zatímco dříve žil kvůli své pýše v sebeklamu. Svrchovaným rozhodnutím Pána nyní musel odejít na pekelné planety, ale jelikož tam šel na pokyn Nejvyšší Osobnosti Božství, žil tam na vyšší životní úrovni, než by se dala očekávat v nebeském království. Oddaný žije vždy s Nejvyšším Pánem, jemuž slouží, a proto je neustále transcendentální vůči pekelným i nebeským podmínkám.
Tak končí Bhaktivedantovy výklady k dvacáté první kapitole osmého zpěvu Srimad-Bhagavatamu, která se jmenuje “Pán bere Baliho Maharaje do zajetí”.
