अन्नाद्येनाश्वपाकांश्च प्रीणयेत्समुपागतान् ॥५५॥
dakṣiṇāḿ gurave dadyād
ṛtvigbhyaś ca yathārhataḥ
annādyenāśva-pākāḿś ca
prīṇayet samupāgatān
dakṣiṇām — příspěvek penězi či zlatem; gurave — duchovnímu mistrovi; dadyāt — má dát; ṛtvigbhyaḥ ca — a knězům, které zaměstnal duchovní mistr; yathā-arhataḥ — jak je to jen možné; anna-adyena — rozdáváním prasādam; āśva-pākān — dokonce i caṇḍālům, lidem zvyklým jíst psí maso; ca — také; prīṇayet — je třeba potěšit; samupāgatān — protože se zúčastnili obřadu.
Nechť uspokojí duchovního mistra a asistující kněze tím, že jim rozdá šaty, ozdoby, krávy a také nějaké peněžní dary. Pak ať rozdáváním prasadam uspokojí všechny přítomné, dokonce i nejnižší z lidí — candaly (kteří jsou zvyklí jíst psí maso).
Védským obyčejem je rozdávat prasadam, jak je doporučeno zde, bez rozlišování, kdo je způsobilý ho přijmout, a kdo ne. Každý — ať už brahmana, sudra, vaisya, ksatriya, nebo i nejnižší z lidí, candala — má být pozván na prasadam. Když ale candalové, nejnižší či nejchudší třída, přijímají prasadam, neznamená to, že se stali Narayanem či Visnuem. Narayana sídlí v srdci každého, ale to neznamená, že je candalou či chudákem. Mayavadská filozofie, podle níž je chudý člověk Narayanem, představuje to nejzhoubnější ateistické hnutí ve védské kultuře. Tohoto uvažování je třeba se naprosto vzdát. Každý má dostat příležitost přijmout prasadam, ale to neznamená, že každý má právo stát se Narayanem.
