viraktaḥ kāma-bhogeṣu
śatarūpā-patiḥ prabhuḥ
visṛjya rājyaḿ tapase
sabhāryo vanam āviśat
viraktaḥ — bez připoutanosti; kāma-bhogeṣu — ke smyslovému požitku (v životním stavu gṛhasthy); śatarūpā-patiḥ — manžel Śatarūpy, Svāyambhuva Manu; prabhuḥ — který byl pánem a králem světa; visṛjya — poté, co se zcela zřekl; rājyam — svého království; tapase — za účelem askeze; sa-bhāryaḥ — se svou manželkou; vanam — do lesa; āviśat — vstoupil.
V Bhagavad-gitě (4.2) se píše: evam parampara-praptam imam rajarsayo viduh — “Tak byla tato svrchovaná věda získávána v řetězci učednické posloupnosti, a touto cestou ji vždy pochopili svatí králové.” Všichni Manuové byli dokonalí králové. Byli to rajarsiové — to znamená, že i když zaujímali postavení králů světa, vyrovnali se i velkým světcům. Svayambhuva Manu byl například vládcem celého světa, ale přitom vůbec netoužil po smyslovém požitku. Tak vypadá správná monarchie. Král nějaké země či vládce nějaké říše musí být vychován tak, aby se přirozeně dokázal vzdát smyslového požitku. To, že se stal králem, neznamená, že má zbytečně utrácet peníze na uspokojování svých smyslů. Jakmile se králové zvrhli a začali utrácet peníze na svůj smyslový požitek, znamenalo to jejich konec. V současné době, kdy systém monarchie vymizel, si lidé vytvořili demokracii, ale ta také selhává. Podle zákonů přírody nyní nastává čas, kdy budou různé diktatury působit obyvatelstvu čím dál tím větší těžkosti. Jestliže král či diktátor jako jednotlivci nebo členové vlády jako kolektiv nedokáží řídit stát či království podle pravidel Manu-samhity, jejich vláda nebude mít dlouhého trvání.