Kněží se jistě necítili dobře, že přivolali Nejvyššího Pána z Vaikunthy kvůli takovému bezvýznamnému důvodu. Čistý oddaný nikdy nechce vidět Pána zbytečně. Pán vykonává různé činnosti a čistý oddaný Ho nechce vidět ze svého rozmaru, pro vlastní smyslový požitek. Závisí pouze na Pánově milosti, a když je s ním Pán spokojený, čistý oddaný Ho může vidět tváří v tvář. Pána nevidí ani velcí polobozi, jako je Pán Brahma a Pán Siva. Tím, že kněží Maharaje Nabhiho volali Nejvyššího Pána, dokázali, že nejsou inteligentní; nicméně Pán ze Své bezpříčinné milosti přišel. Všichni proto chtěli, aby jim prominul.

Uctívání Nejvyššího Pána pro hmotný zisk autority nedoporučují. Jak uvádí Bhagavad-gita (7.16):

catur-vidha bhajante mam
janah sukrtino 'rjuna
arto jijñasur artharthi
jñani ca bharatarsabha

“Ó nejlepší z Bharatovců (Arjuno), čtyři druhy zbožných lidí Mi oddaně slouží — nešťastní, toužící po bohatství, zvídaví a hledající poznání Absolutního.”

Zasvěcení do bhakti začíná tehdy, když je člověk v nešťastné situaci, má nedostatek peněz nebo je zvídavý a chce pochopit Absolutní Pravdu. Lidé, kteří se takto obracejí na Nejvyššího Pána, ovšem nejsou skuteční oddaní. Jsou považováni za zbožné (sukrtinah), jelikož se dotazují na Absolutní Pravdu, Nejvyšší Osobnost Božství. Neznají však rozmanité činnosti a zaměstnání Pána, a proto Ho zbytečně vyrušují kvůli hmotnému zisku. Pán je ale tak laskavý, že i když Ho tito žebráci vyrušují, plní jejich touhy. Čistý oddaný je anyabhilasita-sunya — za jeho uctíváním se neskrývá žádný motiv. Neřídí ho vliv mayi v podobě karmy či jñany a je neustále připravený vykonávat nařízení Pána, aniž by se ohlížel na sebe samotného. Kněží přítomní na oběti (rtvijah) dobře znali rozdíl mezi karmou a bhakti, ale protože si o sobě mysleli, že jsou pod vlivem karmy, plodonosných činností, prosili Pána o odpuštění. Věděli, že Ho pozvali z nepodstatného důvodu.