dvāv eva cintayā muktau
paramānanda āplutau
yo vimugdho jaḍo bālo
yo guṇebhyaḥ paraḿ gataḥ
dvau — dva; eva — jistĕ; cintayā — od úzkosti; muktau — osvobození; parama-ānande — ve velkém štĕstí; āplutau — pohroužení; yaḥ — ten, kdo; vimugdhaḥ — je nevĕdomý; jaḍaḥ — zaostalý, nevyvíjející žádné činnosti; bālaḥ — dĕtinský; yaḥ — ten, kdo; guṇebhyaḥ — vůči kvalitám přírody; param — Pána, který je transcendentální; gataḥ — dosáhl.
VÝZNAM: Ti, kdo horečnĕ vyhledávají hmotný smyslový požitek, jsou postupnĕ zahnáni do bídných životních podmínek, neboť jakmile človĕk byť nepatrnĕ poruší zákony přírody, musí si vytrpĕt následky svého hřísného jednání. Proto i po hmotné stránce schopní a ctižádostiví lidé zažívají trvalou úzkost a čas od času se ocitají ve velkých tĕžkostech. Zato hlupáci a zaostalci si žijí ve své blažené iluzi a ti, kdo se odevzdali Pánu Krsnovi, jsou naplnĕni transcendentálním štĕstím. Jak o hlupákovi, tak o oddaném se tedy dá říct, že jsou klidní – v tom smyslu, že je netrápí bĕžné starosti lidí s hmotnými ambicemi. To však neznamená, že oddaný je na stejné úrovni jako zaostalý hlupák. Hlupák je klidný jako netečný kámen, zatímco spokojenost oddaného se zakládá na dokonalém poznání.