tāvaj jitendriyo na syād

vijitānyendriyaḥ pumān

na jayed rasanaḿ yāvaj

jitaḿ sarvaḿ jite rase

tāvat — stále ještĕ; jita-indriyaḥ — ten, kdo si podrobil smysly; na — ne; syāt — může být; vijita-anya-indriyaḥ — ten, kdo si podrobil všechny ostatní smysly; pumān — lidská bytost; na jayet — nedokáže si podrobit; rasanam — jazyk; yāvat — dokud; jitam — podrobené; sarvam — vše; jite — když je podrobený; rase — jazyk.


Text

I když si může človĕk podrobit všechny ostatní smysly, dokud si nepodrobil jazyk, nedá se říct, že své smysly ovládl. Pokud ale ovládá jazyk, rozumí se, že má plnĕ ovládnuté všechny smysly.

Purport

VÝZNAM: Jedením dodáváme energii a čilost všem smyslům, a proto jsou neovládnutým jazykem všechny smysly stahovány na hmotnou úroveň existence. Z toho důvodu je třeba všemi prostředky ovládat jazyk. Při půstu všechny ostatní smysly slábnou a ztrácejí sílu. Jazyk ale touží víc a víc si pochutnávat na lahodných jídlech a když mu tedy nakonec človĕk vyhoví, brzy se všechny smysly vymknou kontrole. Proto Srila Visvanatha Cakravarti Thakura doporučuje přijímat maha-prasadam, zbytky Pánova jídla, ve skrovném množství. Jelikož funkcí jazyka je také vydávat zvuky, každý by mĕl opĕvovat slavné svaté jméno Nejvyššího Pána a zakoušet extázi čistého vĕdomí Krsny. Bhagavad-gita uvádí: rasa-varjam raso 'py asya param drstva nivartate – jedinĕ díky vyšší chuti vĕdomí Krsny se živá bytost dokáže vzdát smrtící nižší chuti, která ji drží uvĕznĕnou v poutech hmoty.

Srila Bhaktisiddhanta Sarasvati Thakura uvádí, že dokud má osoba inteligenci zahalenou hmotou, nemůže chápat blaženost vĕdomí Krsny. Živá bytost se pokouší užívat si bez Krsny, opouští sídlo Nejvyššího Pána zvané Vrajabhumi a přichází do hmotného svĕta, kdy rychle ztratí kontrolu nad svými smysly. Na podmínĕnou duši vyvíjejí nesnesitelný tlak zvláštĕ jazyk, břicho a genitálie. Jakmile však duše znovu naváže svůj blažený vztah s Pánem, který je skutečným zdrojem všeho potĕšení, tyto hmotné touhy se vytratí. Ten, kdo našel zálibu v chuti vĕdomí Krsny, automaticky dodržuje všechna pravidla zbožného života, protože spontánnĕ tíhne k visuddha-sattvĕ, kvalitĕ čistého dobra. Toho, kdo tento spontánní zájem nemá, bude nutnĕ znepokojovat nutkání hmotných smyslů.

Již počáteční stádium oddané služby zvané sadhana-bhakti (usmĕrnĕné praktikování) je tak mocné, že oddaného přivede na úroveň anartha-nivrtti, kde se zbaví nežádoucích hříšných zvyků a získá úlevu od nutkání jazyka, břicha a genitálií. Tak je vysvobozen z pouta závislosti na hmotĕ a nemůže již být zlákán svody hmotné energie. Jak se říká, není všechno zlato, co se třpytí. Srila Bhaktisiddhanta Sarasvati Thakura v této souvislosti doporučuje vĕnovat pozornost této písni, kterou napsal jeho otec, Srila Bhaktivinoda Thakura:

sarira avidya-jal, jadendriya tahe kal
jive phele visaya-sagare
ta'ra madhye jihva ati-, lobhamay sudurmati,
ta'ke jeta kathina samsare

krsna bada dayamay, karibare jihva jay,
sva-prasadanna dila bhai
sei annamrta pao, radha-krsna-guna gao,
preme dako caitanya-nitai

„Ó Pane! Hmotné tĕlo je shluk nevĕdomosti a smysly jsou sítí cest vedoucích k smrti. Nĕjakým způsobem jsme spadli do tohoto oceánu hmotného smyslového požitku a jazyk je ze všech smyslů nejdravĕjší a nejneovladatelnĕjší. Podrobit si jazyk je v tomto svĕtĕ velmi obtížné. Ty, drahý Krsno, jsi k nám však velmi laskavý a dáváš nám chutné prasadam, abychom mohli jazyk ovládnout. Přijímáme tedy toto prasadam k naší plné spokojenosti, opĕvujeme Jejich Veličenstva Sri Sri Radhu a Krsnu a s láskou voláme o pomoc Pána Caitanyu a Pána Nityanandu.“