VÝZNAM: V předchozím verši bylo jasnĕ řečeno, že Pánovy smysly nemůže upoutat žádný hmotný objekt. Tento verš dokládá, že Pán nijak netouží si užívat ani duchovního uspokojování smyslů. Krsna je úplný sám v sobĕ. Je zdrojem veškeré radosti a neprahne po ničem hmotném ani duchovním. Nĕkdo by mohl namítat, že Krsna ve snaze potĕšit svou manželku Satyabhamu ukradl parijatový kvĕt z nebes, takže se jevil jako manžel ovládaný svou milující ženou. I když však Krsnu nĕkdy přemůže láska Jeho oddaných, touha užívat si jako obyčejný, chtivý materialista Ho nikdy neovlivní. Neoddaní nemohou pochopit odzbrojující láskyplné emoce mezi Pánem a Jeho čistými oddanými. Naše silná láska může Krsnu přemoci, a tak mohou čistí oddaní Pána ovládat. Například starší gopi ve Vrndavanu často vytleskávaly různé rytmy, aby přimĕly Krsnu k tanci, a ve Dvarace Satyabhama nařídila Krsnovi, aby jí přinesl kvĕt na důkaz svojí lásky k ní. Srinivasa Ācarya ve své písni vĕnované šesti Gosvamim uvádí: gopi-bhava-rasamrtabdhi-lahari-kallola-magnau muhuh – láska mezi Pánem a Jeho čistým oddaným je oceán duchovní blaženosti. Krsna ale zároveň zůstává naprosto spokojený sám v sobĕ. Krsna nevzrušenĕ opustil společnost nesrovnatelnĕ krásných mladých dívek z Vraja-bhumi, gopi, a na žádost svého strýce Akrury odjel do Mathury. Ani gopi z Vrndavanu, ani královny ze Dvaraky tedy nedokázaly v Krsnovi vzbudit touhu si užívat. Požitek v tomto svĕtĕ znamená z konečného hlediska sex. Tato svĕtská sexuální touha je ale jen převráceným odrazem transcendentálních milostných zábav Krsny s Jeho vĕčnými společnicemi v duchovním svĕtĕ. Gopi z Vrndavanu jsou prosté vesničanky a královny ve Dvarace jsou mladé aristokratické dámy, ale jak gopi, tak i královny hynou láskou ke Krsnovi. Jako Nejvyšší Osobnost Božství projevuje Krsna naprostou dokonalost krásy, síly, bohatství, slávy, poznání a odříkání a je tedy ve svém svrchovaném postavení zcela spokojený. Duchovní milostné pomĕry s gopimi a královnami má jen kvůli nim. Jedinĕ hlupáci si mohou myslet, že by Pána Krsnu přitahovaly zvrácené klamné požitky, ke kterým jsme my, nebohé podmínĕné duše, tak slepĕ připoutaní. Každý by mĕl tedy uznat svrchované transcendentální postavení Pána, Osobnosti Božství, a odevzdat se Mu. To je jasný závĕr plynoucí z tohoto výroku polobohů.