VÝZNAM: Ve sruti, védské literatuře, je jasnĕ řečeno, že všechno pochází z Absolutní Pravdy, je udržováno Absolutní Pravdou a nakonec je uloženo v Absolutní Pravdĕ. Dále máme přímou zkušenost s tím, že velké říše, mĕsta, stavby, tĕla a tak dále vznikají a zanikají. Navíc se všude na svĕtĕ setkáváme s tradiční moudrostí, která lidi varuje, že statky tohoto svĕta jsou pomíjivé. A nakonec logickou indukcí můžeme snadno vyvodit závĕr, že nic v tomto svĕtĕ není trvalé. Hmotný smyslový požitek – až po nejvyšší možnou životní úroveň na nebeských planetách nebo po nejhorší podmínky v tĕch nejohavnĕjších pekelných končinách – je vždy nestálý a každým okamžikem se může zhroutit. Proto je třeba vyvinout vairagyu, odpoutanost, jak je zde uvedeno.

Další význam tohoto verše je, že zde uvedené čtyři druhy důkazů si v popisech nejvyšší pravdy často odporují. Osoba by se mĕla proto odpoutat od duality svĕtských důkazů včetnĕ tĕch částí Véd, jež pojednávají o hmotném svĕtĕ. Místo nich je třeba za skutečnou autoritu přijmout Nejvyšší Osobnost Božství. Jak v Bhagavad-gitĕ, tak zde ve Srimad-Bhagavatamu hovoří přímo Pán Krsna, a proto není třeba pronikat do matoucích spletenců navzájem soupeřících systémů svĕtské logiky. Lze si vyslechnout přímo Absolutní Pravdu a získat okamžitĕ dokonalé poznání. Díky tomu se osoba odpoutá od nižších systémů poznání, které ji udržují na hmotné mentální úrovni.