स्यात्सम्भ्रमोऽन्तकालेऽपि स्मरतां तत्पदाम्बुजम् ॥४॥
nottamaśloka-vārtānāḿ
juṣatāḿ tat-kathāmṛtam
syāt sambhramo 'nta-kāle 'pi
smaratāḿ tat-padāmbujam
na — nikdy; uttama-śloka — Osobnost Božství (Pán, kterého opěvují védské hymny); vārtānām — těch, kteří tím žijí; juṣatām — těch, kteří jsou zaměstnáni v; tat — Jeho; kathā-amṛtam — transcendentální náměty pojednávající o Něm; syāt — stává se; sambhramaḥ — mylná představa; anta — na konci; kāle — v době; api — také; smaratām — vzpomínající; tat — Jeho; pada-ambujam — lotosové nohy.
Bylo tomu tak proto, že těm, kteří zasvětili své životy transcendentálním námětům o Pánovi, Jehož opěvují védské hymny, a kteří se neustále věnují vzpomínání na lotosové nohy Osobnosti Božství, nehrozí ani v posledním okamžiku jejich života, že budou mít nějaké mylné představy.
Nejvyšší životní dokonalosti člověk dosáhne tehdy, když v posledním okamžiku svého života vzpomíná na transcendentální povahu Pána. Tato dokonalost života je možná pro člověka, který poznal skutečnou transcendentální povahu Pána z védských hymnů, pronesených osvobozenou duší jako byl Sukadeva Gosvami nebo někým z této učednické posloupnosti. Naslouchat védským hymnům od nějakého mentálního spekulanta nemůže přinést žádný užitek. Uslyšíme-li však totéž od skutečně seberealizované duše a pochopíme-li to náležitě prostřednictvím služby a pokory, pak vše začíná být průzračně jasné. Pokorný učedník je tak schopen žít transcendentálně a vytrvat do konce života. Přijmeme-li tento vědecký proces, budeme schopni vzpomínat na Pána i na konci života, kdy vlivem ochabování tělesných tkání slábne paměť. Pro obyčejného člověka je nesmírně obtížné upamatovat se v okamžiku smrti na skutečný stav věcí, ale milostí Pána a Jeho pravých oddaných, duchovních mistrů, takovou možnost můžeme snadno získat. To se stalo v případě Maharaje Pariksita.
