Tĕlesné pojetí se rodí z touhy po hmotném požitku. Tomu se říká vipada-smrti, což je opak skutečného života. Živá bytost je vĕčným služebníkem Krsny, ale když si chce užívat hmotného života, nemůže dĕlat pokrok v duchovním životĕ. Hmotný pokrok nikdy človĕka šťastným neudĕlá. To je řečeno také ve Srimad-Bhagavatamu (7.5.30): adanta-gobhir visatam tamisram punah punas carvita-carvananam. S neovládnutými smysly může človĕk dĕlat pokrok v pekelném životĕ a donekonečna žvýkat přežvýkané neboli přijímat opakované zrození a smrt. Podmínĕné duše využívají délku života mezi zrozením a smrtí ke stále stejným banálním činnostem – jedení, spaní, vyhledávání partnera opačného pohlaví a obranĕ. Stejné činnosti nacházíme i v nižších druzích. A protože se tyto činnosti neustále opakují, dĕlat je je stejné jako žvýkat to, co již bylo přežvýkáno. Pokud se nĕkdo dokáže vzdát tužeb po všedním hmotném životĕ a místo toho radĕji přijmout vĕdomí Krsny, bude vysvobozen ze zajetí přísných zákonů hmotné přírody. Nemusí o osvobození zvlášť usilovat. Pokud se jednoduše zapojí do služby Pánu, bude automaticky osvobozen. Srila Bilvamaṅgala Thakura proto říká: muktih svayam mukulitañjali sevate 'sman – „Osvobození přede mnou stojí se sepjatýma rukama a prosí, aby mi mohlo sloužit.“