V této souvislosti píše Srila Bhaktisiddhanta Sarasvati Thakura v Anubhasyi, že všechny živé bytosti náleží k okrajové energii Pána a jako takové mají všechny přirozený sklon obnovit svoje vĕdomí Krsny, i když je v nich zároveň nepochybnĕ přítomné semínko hmotných tužeb a požitku. Toto semínko, zalévané chodem hmotné přírody, uzraje a stane se stromem hmotných pout, který živé bytosti přinese hmotné požitky všeho druhu. Užívat si tĕchto hmotných výdobytků znamená být sužován třemi druhy hmotného utrpení. Pokud však řízením přírody nastane záplava, semínka v zemi nebudou moci vyklíčit. A jak se záplava lásky k Bohu šíří po celém svĕtĕ, semínka hmotných tužeb ztrácejí sílu. Čím více se tedy šíří hnutí pro vĕdomí Krsny, tím více ubývá touhy po hmotném požitku. Semínko hmotného požitku se s rozmachem hnutí pro vĕdomí Krsny automaticky stává neplodným.

Ti, kdo jsou žárliví, by mĕli být šťastní, jak je zde naznačeno slovy parama ullasa, a nezávidĕt, že se toto hnutí pro vĕdomí Krsny milostí Pána Caitanyi šíří po celém svĕtĕ. Ale protože jsou kanistha-adhikari neboli prakrta-bhaktové (materialističtí oddaní, kteří nejsou pokročilí v duchovním poznání), tak místo aby byli šťastní, jsou závistiví, a snaží se na hnutí pro vĕdomí Krsny hledat chyby. Srimat Prabodhananda Sarasvati ve své Caitanya-candramrtĕ přesto píše, že když budou materialisté ovlivnĕni tímto hnutím Pána Caitanyi, hnutím pro vĕdomí Krsny, přestanou je bavit rozhovory o jejich ženách a dĕtech, takzvaní učenci zanechají nudných studií védské literatury, yogi zanechají nepraktických cvičení mystické yogy, asketové se vzdají krutého odříkání a sannyasi studia saṅkhyové filosofie. Tak budou všechny přitahovat činnosti bhakti-yogy Pána Sri Caitanyi a nebudou schopni vychutnat žádnou vyšší náladu, než je nálada vĕdomí Krsny.