mahātmānas tu māḿ pārtha
daivīḿ prakṛtim āśritāḥ
bhajanty ananya-manaso
jñātvā bhūtādim avyayam
mahā-ātmānaḥ — velké duše; tu — avšak; mām — Mě; pārtha — ó synu Pṛthy; daivīm — božské; prakṛtim — přírody; āśritāḥ — když přijali útočiště u; bhajanti — slouží; ananya-manasaḥ — bez odchýlení mysli; jñātvā — znající; bhūta — stvoření; ādim — původ; avyayam — nevyčerpatelné povahy.
Tento verš jasně udává, kdo je mahatma. Prvním znakem mahatmy je to, že se již nachází na úrovni božské přirozenosti; není ovládán hmotnou přírodou. A jak toho dosáhnout? O tom se píše v sedmé kapitole — od nadvlády hmotné přírody se okamžitě osvobodí ten, kdo se odevzdá Nejvyšší Osobnosti Božství, Sri Krsnovi. To je požadovaný předpoklad či základní pravidlo. Jakmile odevzdá svou duši Nejvyšší Osobnosti Božství, může vlivu hmotné přírody uniknout. Živá bytost patří k okrajové energii, a jakmile je tedy vysvobozena z moci hmotné přírody, dostává se pod vedení duchovní přírody, zvané daivi prakrti, božská přirozenost. Osoba, která je takto pozvednuta — vlivem toho, že se odevzdává Nejvyšší Osobnosti Božství — se stává velkou duší, mahatmou.
Mahatma neodvádí svou pozornost k ničemu, co není spojené s Krsnou, protože bezpečně ví, že Krsna je původní Nejvyšší Osoba, příčina všech příčin. Vůbec o tom nepochybuje. Taková velká duše, mahatma, duchovně roste díky společnosti dalších mahatmů, čistých oddaných. Čisté oddané nepřitahují ani Krsnovy jiné podoby, jako je například čtyřruký Maha-Visnu. Jsou přitahováni pouze dvourukou podobou Krsny. Nepřitahují je ani jiné Krsnovy podoby, ani nemají zájem o nějakou podobu poloboha či lidské bytosti. Soustřeďují se pouze na Pána Krsnu, kterému vždy s vědomím Krsny neochvějně slouží.