Činnosti zaměřené na plody (s cílem získat smyslový požitek) jsou příčinou hmotného otroctví. Dokud se někdo věnuje činnostem, které mají zajistit větší pohodlí pro tělo, je jisté, že se bude převtělovat do různých druhů těl a tak setrvávat v poutech hmoty věčně. Srimad-Bhagavatam (5.5.4-6) to dokládá takto:

nunam pramattah kurute vikarma
yad indriya-pritaya aprnoti
na sadhu manye yata atmano 'yam
asann api klesa-da asa dehah

parabhavas tavad abodha-jato
yavan na jijñasata atma-tattvam
yavat kriyas tavad idam mano vai
karmatmakam yena sarira-bandhah

evam manah karma-vasam prayuṅkte
avidyayatmany upadhiyamane
pritir na yavan mayi vasudeve
na mucyate deha-yogena tavat

“Lidé se jako blázni honí za smyslovým požitkem a nevědí, že jejich nynější tělo, které je plné utrpení, je výsledkem jejich dřívějších činností s vidinou plodů. I když je dočasné, je stálou příčinou mnoha potíží. Proto není dobré jednat s cílem smyslového požitku. Dokud se živá bytost nezačne dotazovat na svou skutečnou totožnost, je její život neúspěšný. Dokud nepochopí, kdo opravdu je, musí pracovat pro plody své práce, kterými se snaží uspokojit smysly, a dokud je stržena vědomím uspokojování smyslů, musí se převtělovat z jednoho těla do druhého. I když je mysl pohroužena do plodonosného jednání a ovlivněna nevědomostí, osoba musí vyvinout lásku k oddané službě Vasudevovi. Jedině pak má možnost vyprostit se z pout hmoty.”

Jñana (neboli poznání, že nejsme hmotné tělo, ale duše) proto k osvobození nestačí. Je třeba jednat jako duše; jinak nelze z hmotného otroctví uniknout. Jednání s vědomím Krsny ovšem není jednání na plodonosné úrovni. Činnosti prováděné s vědomím Krsny přinášejí duchovní pokrok, protože se zakládají na skutečném a úplném poznání. Pouhé zřeknutí se plodonosných činností, které je prosté vědomí Krsny, ve skutečnosti neočistí srdce podmíněné duše. A dokud nemá očištěné srdce, musí jednat s vidinou plodů. Pokud však jedná vědoma si Krsny, automaticky jí to pomůže uniknout následkům plodonosného jednání, a tak nemusí sestupovat na hmotnou úroveň. Jednání s vědomím Krsny tedy stojí výše než odříkání, při kterém neustále hrozí poklesnutí. Odříkání bez vědomí Krsny je neúplné. To potvrzuje Srila Rupa Gosvami ve svém díle Bhakti-rasamrta-sindhu (1.2.256):

prapañcikataya buddhya
hari-sambandhi-vastunah
mumuksubhih parityago
vairagyam phalgu kathyate

“Zříkají-li se lidé usilující o osvobození věcí spojených s Nejvyšší Osobností Božství, jelikož je považují za hmotné, pak se jejich odříkání nazývá neúplné.” Odříkání je úplné tehdy, když ho provází poznání, že vše, co existuje, patří Pánu a nikdo by nic neměl prohlašovat za své. Každý musí pochopit, že ve skutečnosti nikomu nic nepatří. Kde potom připadá v úvahu odříkání? Neustále na úrovni zříkání se je ten, kdo ví, že všechno je Krsnovo vlastnictví. Jelikož vše patří Krsnovi, má být vše zapojeno do služby Jemu. Tento dokonalý způsob jednání s vědomím Krsny je mnohem lepší než sebevětší nepřirozené odříkání sannyasina mayavadské školy.