Čin provázený vědomím Krsny musí být uskutečněn ve shodě s příklady dřívějších pravých oddaných. To je doporučeno v patnáctém verši. Proč taková činnost nemá být nezávislá, bude vyloženo dále.

Aby člověk jednal na úrovni vědomí Krsny, musí se nechat vést zplnomocněnými osobami patřícími k učednické posloupnosti, jak stojí na začátku této kapitoly. Systém jednání s vědomím Krsny byl nejprve vyložen bohu Slunce, bůh Slunce ho předal svému synovi Manuovi, Manu ho předal svému synovi Iksvakuovi a od těchto pradávných dob je známý na planetě Zemi. Je tedy třeba jít ve stopách dřívějších autorit v učednické posloupnosti — jinak budou i ti nejinteligentnější lidé zmateni v otázce standardního jednání spojeného s vědomím Krsny. Z toho důvodu se Pán rozhodl, že poučí Arjunu o vědomí Krsny přímo. A jelikož Arjuna obdržel pokyny přímo od Pána, ten, kdo kráčí v jeho stopách, určitě není zmaten.

Je řečeno, že správnou podobu náboženství nelze zjistit pouhým experimentálním, nedokonalým poznáním. Náboženské zásady může stanovit jedině samotný Pán: dharmam tu saksad bhagavat-pranitam (Bhag. 6.3.19). Nikdo nemůže vytvořit nějakou náboženskou zásadu pomocí spekulace, jež je vždy nedokonalá. Je nutné kráčet ve stopách velkých autorit, jako jsou Brahma, Siva, Narada, Manu, Kumarové, Kapila, Prahlada, Bhisma, Sukadeva Gosvami, Yamaraja, Janaka či Bali Maharaja. Myšlenkovou spekulací nelze zjistit, co je náboženství nebo seberealizace. Z bezpříčinné milosti ke svým oddaným tedy Pán přímo vysvětluje Arjunovi, co je čin a co je nečin. Jedině čin provázený vědomím Krsny může vysvobodit živou bytost ze zapletení, kterým se vyznačuje hmotný život.