Tato kapitola představuje Krsnu jako příčinu všech příčin. Je příčinou dokonce i existence Maha-Visnua, ze kterého vycházejí hmotné vesmíry. Krsna není inkarnace — je zdroj všech inkarnací. To bylo důkladně vysvětleno v předchozí kapitole.

Arjuna nyní říká, že jeho iluze je rozptýlena. To znamená, že již Krsnu nepovažuje za pouhého člověka, který je jeho přítelem, ale za zdroj všeho. Vše se mu osvětlilo a těší ho, že má tak skvělého přítele, jakým je Krsna. Nyní však uvažuje, že on sám sice může Krsnu uznávat za zdroj všeho, ale jiní možná ne. Chce o Krsnově božství přesvědčit všechny, a v této kapitole proto Krsnu žádá, aby ukázal svou vesmírnou podobu. Když někdo spatří Krsnovu vesmírnou podobu, zmocní se ho strach — tak jako Arjuny. Krsna je však natolik laskavý, že po jejím projevení opět přijme svou původní podobu. Arjuna souhlasí s tím, co Pán již několikrát řekl: Krsna k němu hovoří jen pro jeho dobro. Uznává, že toto vše zažívá díky Krsnově milosti. Nyní je přesvědčen, že Krsna je příčina všech příčin, jenž v podobě Nadduše dlí v srdci každého.