Podmíněné duše nevědí o tom, že jejich vlastní zájem spočívá ve Visnuovi (Krsnovi), a následně jsou přitahovány vztahy na úrovni těla a doufají, že tak budou šťastné. S těmito scestnými představami o životě zapomínají dokonce i na to, co vede k hmotnému štěstí. Zdá se, že Arjuna zapomněl i na mravní zásady ksatriyů. Je řečeno, že dva druhy lidí, ksatriya, který zahyne přímo na bojišti, když plní nařízení samotného Krsny, a osoba žijící ve stavu odříkání, plně oddaná duchovnímu životu, mohou vstoupit na Slunce, které je tak mocné a oslnivé. Arjuna se zdráhá zabíjet dokonce i své nepřátele, o příbuzných ani nemluvě. Myslí si, že kdyby je zabil, nenašel by v životě žádné štěstí. A tak stejně jako sytý člověk nemá zájem vařit, Arjuna nechce bojovat. Nyní se rozhoduje, že odejde do lesa a bude žít zklamán v ústraní. Jakožto ksatriya ale k životu potřebuje království, protože ksatriyové nemohou dělat nic jiného než vládnout. Arjuna však žádné království nemá. Jeho jedinou možností, jak ho získat, je bojovat se svými bratranci a bratry a vydobýt zpět království zděděné po otci. To se mu však příčí. Myslí si tedy, že udělá nejlépe, když odejde do lesa a bude tam žít v osamění se svým zklamáním.