Jediným cílem vlády Prthua Maharaje bylo pozdvihnout občany svého království k vědomí Boha. Jelikož se v obětní aréně sešlo velké shromáždění, byly tam různé druhy lidí, ale král chtěl zvláště hovořit k těm, kdo nebyli ateisty. V minulých verších již bylo vysvětleno, že Prthu Maharaja radil občanům, aby byli adhoksaja-dhiyah, což znamená vědomí si Boha, vědomí si Krsny. V tomto verši se odvolává na autoritu saster, přestože jeho otec byl prvotřídním ateistou, který neuznával příkazy Ved, zastavil vykonávání všech obětí a natolik znechutil brahmany, že ho nejen sesadili z trůnu, ale navíc prokleli a zabili. Ateističtí lidé nevěří v existenci Boha, a každodenní události proto chápou jako výsledek hmotných souvislostí a náhody. Uznávají ateistickou saṅkhyovou filozofii, která se týká kombinace prakrti a purusi. Věří pouze v hmotu a zastávají názor, že hmota za určitých podmínek slučování způsobí vznik životní síly, která poté jedná jako purusa, poživatel; kombinací hmoty a životní síly potom podle nich vzniká mnoho druhů hmotných projevů. Ateisté nevěří v příkazy Ved — podle nich jsou všechny védské příkazy pouhými teoriemi, které nemají žádné praktické uplatnění v životě. Prthu Maharaja vzal toto vše v úvahu a prohlásil, že teisté jednoznačně odmítnou názory ateistů na základě toho, že rozmanitost nemůže existovat bez plánu vyšší inteligence. Ateisté velice mlhavě vysvětlují, že tato rozmanitost vzniká pouhou náhodou, ale teisté, kteří věří ve védské příkazy, musí ke všem svým závěrům dospět podle pokynů Ved.

Ve Visnu Puraně je řečeno, že celé varnasramské zřízení je určené k uspokojení Nejvyšší Osobnosti Božství. Všechna pravidla a předpisy pro vykonávání povinností brahmanů, ksatriyů, vaisyů a sudrů nebo brahmacarinů, grhasthů, vanaprasthů a sannyasinů mají za cíl uspokojit Nejvyššího Pána. V současné době takzvaní brahmanové, ksatriyové, vaisyové a sudrové ztratili svoji původní kulturu, ale přesto se hlásí ke svým titulům na základě rodného práva. Odmítají však uznat, že všechny společenské řády a duchovní stavy existují zvláště pro uctívání Pána Visnua. Nebezpečná mayavadská teorie, kterou předložil Saṅkaracarya — že Bůh je neosobní — se s příkazy Ved neshoduje. Sri Caitanya Mahaprabhu proto označil mayavadské filozofy za největší rouhače vůči Osobnosti Božství. Podle védského systému se každý, kdo neuznává příkazy Ved, nazývá nastika, ateista. Když Pán Buddha kázal svoji teorii nenásilí, byl nucen popřít autoritu védských písem, a z toho důvodu ho stoupenci Ved považovali za nastiku. Přestože však Sri Caitanya Mahaprabhu velice jasně prohlásil, že stoupenci filozofie Pána Buddhy jsou nastikové neboli ateisté, jelikož popírají autoritu Ved, považoval následovníky Saṅkary — kteří chtěli podvodně ustanovit védskou autoritu, ale ve skutečnosti se řídili mayavadskou filozofií Buddhovy školy — za nebezpečnější než buddhisty samotné. Teorie následovníků Saṅkary, že podobu Boha si musíme představit, je nebezpečnější než popření Boží existence. Stoupenci vědomí Krsny nehledí na filozofické teorie ateistů či mayavadinů a žijí přísně podle příkazů daných v Bhagavad-gitě, která je považována za esenci všech védských písem. V Bhagavad-gitě (18.46) je řečeno:

yatah pravrttir bhutanam
yena sarvam idam tatam
sva-karmana tam abhyarcya
siddhim vindati manavah

“Uctíváním Pána, který je zdrojem všech bytostí a je všeprostupující, může člověk dosáhnout dokonalosti při vykonávání svých vlastních povinností.” To naznačuje, že Nejvyšší Osobnost Božství je původním zdrojem všeho, jak popisuje Vedanta-sutra (janmady asya yatah). Pán Samotný rovněž potvrzuje v Bhagavad-gitě: aham sarvasya prabhavah — “Já jsem původ všeho.” Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, je původním zdrojem všech emanací a zároveň jako Paramatma prostupuje veškerou existencí. Absolutní Pravda je tedy Osobnost Božství, Nejvyšší Pán, a každá živá bytost Ho má uspokojovat vykonáváním svých příslušných povinností (sva-karmana tam abhyarcya). Maharaja Prthu chtěl toto pravidlo zavést mezi svými občany.

Nejdůležitější zásadou lidské civilizace je, že se člověk musí vykonáváním svých předepsaných povinností snažit uspokojovat Nejvyššího Pána. To je nejvyšší dokonalost života. Svanusthitasya dharmasya samsiddhir hari-tosanam — člověk může být v životě velice úspěšný, pokud vykonáváním svých předepsaných povinností uspokojuje Nejvyšší Osobnost Božství. Názorným příkladem je Arjuna. Byl ksatriyou, jehož povinností bylo bojovat, a vykonáváním této předepsané povinnosti uspokojil Nejvyššího Pána, čímž dosáhl dokonalosti. Touto zásadou by se měl řídit každý. Ateisty, kteří tak nečiní, odsuzuje Bhagavad-gita (16.19) slovy tan aham dvisatah kruran samsaresu naradhaman. V tomto verši je jasně řečeno, že ti, kdo závidí Nejvyšší Osobnosti Božství, jsou velice zlomyslní a nejnižší z lidí. Podle zákonů Nejvyššího jsou tito darebáci uvrženi do nejtemnější oblasti hmotné existence a rodí se v rodinách asurů neboli ateistů. Zrození za zrozením tito asurové neustále klesají, až nakonec dospějí do zvířecích podob, jako jsou podoby tygrů a podobných dravých zvířat. Po milióny let tak musí zůstat v temnotě bez poznání o Krsnovi.

Nejvyšší Osobnost Božství se nazývá Purusottama, nejlepší ze všech živých bytostí. Je osobou stejně jako všechny ostatní živé bytosti, ale je z nich nejlepší — je jejich vůdcem. To je uvedeno i ve Vedách: nityo nityanam cetanas cetananam. Pán je vůdce všech živých bytostí, vůdce všech věčných. Je úplný a dokonalý. Nepotřebuje získávat prospěch zasahováním do záležitostí jiných, ale jelikož se o všechny stará, má právo je vést ke správnému chování, aby mohly být všechny živé bytosti šťastné. Otec chce, aby pod jeho vedením byly všechny jeho děti šťastné. Stejně tak má Bůh neboli Krsna, Nejvyšší Osobnost Božství, právo dohlížet na to, aby byly šťastné všechny živé bytosti. Být šťastný v tomto hmotném světě není možné. Otec a synové jsou věční, ale dokud živá bytost nedosáhne svého věčného života v blaženosti a poznání, nepřipadá v úvahu, že by mohla být šťastná. Přestože Purusottama, nejlepší ze všech živých bytostí, nemá, co by od obyčejných živých bytostí mohl získat, má právo rozlišovat mezi tím, co dělají dobře a co špatně. Jak jsme již probrali, správným jednáním jsou činnosti určené k uspokojení Nejvyšší Osobnosti Božství (svanusthitasya dharmasya samsiddhir hari-tosanam). Živá bytost může konat jakoukoliv předepsanou povinnost, ale chce-li ve svých povinnostech dosáhnout dokonalosti, musí uspokojit Nejvyššího Pána. Ten, kdo Ho těší, získává lepší prostředky k životu, zatímco ten, kdo Ho neuspokojuje, se dostává do nežádoucích situací.

Závěr tedy je, že existují dva druhy povinností — světské a ty, které jsou vykonávány ve prospěch yajñi neboli oběti (yajñarthat karma). Každá karma (činnost), kterou člověk nevykonává za účelem yajñi, je příčinou otroctví. Yajñarthat karmano 'nyatra loko 'yam karma-bandhanah — “Práci je třeba vykonávat jako oběť Visnuovi, neboť jinak člověka poutá k tomuto hmotnému světu.” (Bg. 3.9) Karma-bandhanah neboli spoutanost karmou je řízena přísnými zákony hmotné přírody. Hmotná existence je bojem s překážkami, které staví hmotná příroda. Asurové s těmito překážkami neustále bojují — pošetilé živé bytosti pod vlivem iluzorní síly hmotné přírody těžce pracují v tomto hmotném světě a pokládají to za štěstí. To se nazývá maya. V tomto těžkém boji o přežití popírají existenci svrchované autority, Purusottamy, Nejvyšší Osobnosti Božství.

Bůh nám dává pravidla, aby usměrnil činnosti živých bytostí, stejně jako král vydává sbírky zákonů a každý, kdo zákon poruší, je potrestán. Pán nám dává podobně neomylné poznání Ved, které není znečištěné čtyřmi nedostatky lidského života — nedokonalými smysly, sklonem dopouštět se chyb, podléhat iluzi a podvádět. Když nepřijímáme pokyny Ved, ale jednáme náladově, podle vlastního rozhodnutí, nepochybně nás potrestají zákony Pána, Jenž nabízí různé druhy těl v osmi miliónech čtyřech stech tisících podob. Hmotná existence neboli proces uspokojování smyslů probíhá v závislosti na druhu těla, které nám dala prakrti, hmotná příroda. Musí tedy existovat rozdíl mezi zbožnými a bezbožnými činnostmi (punya a papa). V Bhagavad-gitě (7.28) je jasně řečeno:

yesam tv anta-gatam papam
jananam punya-karmanam
te dvandva-moha-nirmukta
bhajante mam drdha-vratah

“Ten, kdo zcela ukončil jednání, jež je projevem bezbožného života (což je možné jedině tehdy, když se člověk zabývá výhradně zbožnými činnostmi), může pochopit svůj věčný vztah s Nejvyšší Osobností Božství. Tak začne vykonávat transcendentální láskyplnou službu Pánu.” Tento život neustálé láskyplné služby Pánu se nazývá adhoksaja-dhiyah, život naplněný vědomím Krsny. K němu král Prthu nabádal své občany.

Různé druhy života a hmotné existence nejsou výsledkem náhody a nezbytnosti — jsou to různá opatření Nejvyššího Pána podle zbožných a bezbožných činností živých bytostí. Díky zbožnému jednání se člověk může narodit v dobré rodině a dobrém národě, může dostat krásné tělo nebo získat vysoké vzdělání či velké bohatství. Proto vidíme, že na různých místech a různých planetách existují různé životní úrovně, tělesné rysy a stupně vzdělání, a to vše udílí Nejvyšší Osobnost Božství s ohledem na zbožné či bezbožné činnosti. Vznik rozmanitých podob života tedy není náhodný, ale předurčený. Existuje plán, který je již předem nastíněný ve védském poznání. Každý musí tohoto poznání využít a uspořádat si život takovým způsobem, aby se na jeho konci, zvláště v lidské životní podobě, mohl díky praxi ve vědomí Krsny vrátit domů, zpátky k Bohu.

Teorii náhody mohou ve védské literatuře nejlépe popsat slova ajñata-sukrti, která označují zbožné činnosti prováděné bez vědomí konatele. To je však také naplánováno. Například Krsna přichází jako obyčejná lidská bytost, jako oddaný (Pán Caitanya) nebo posílá Svého zástupce — duchovního mistra čili čistého oddaného. Toto je rovněž naplánované jednání Nejvyšší Osobnosti Božství. Tyto osobnosti přicházejí přesvědčovat a vzdělávat, a tak dostává živá bytost v zajetí iluzorní energie Nejvyššího Pána příležitost se s nimi stýkat, mluvit s nimi a poučit se od nich. A pokud se jim podmíněná duše odevzdá a na základě důvěrné společnosti s nimi se jí podaří získat vědomí Krsny, je zachráněna z hmotných životních podmínek. Krsna proto nabádá:

sarva-dharman parityajya
mam ekam saranam vraja
aham tvam sarva-papebhyo
moksayisyami ma sucah

“Zanech všech druhů náboženství a jen se Mi odevzdej. Ochráním tě od všech hříšných reakcí. Neboj se.” (Bg. 18.66) Výraz sarva-papebhyah znamená “od všech hříšných činností”. Ten, kdo se Mu odevzdá a využije příležitosti stýkat se s čistým oddaným, duchovním mistrem nebo jinou autorizovanou inkarnací Boha, jako je Prthu Maharaja — toho Krsna zachrání a jeho život se stane úspěšným.