vijñāya tāv uttamagāya-kińkarāv
abhyutthitaḥ sādhvasa-vismṛta-kramaḥ
nanāma nāmāni gṛṇan madhudviṣaḥ
pārṣat-pradhānāv iti saḿhatāñjaliḥ
vijñāya — když si uvědomil; tau — oni; uttama-gāya — Pána Viṣṇua (proslulého); kiṅkarau — dva služebníci; abhyutthitaḥ — povstal; sādhvasa — jelikož byl zmaten; vismṛta — zapomněl; kramaḥ — správné chování; nanāma — poklonil se; nāmāni — jména; gṛṇan — zpíval; madhu-dviṣaḥ — Pána (nepřítele Madhua); pārṣat — společníci; pradhānau — hlavní; iti — takto; saṁhata — s úctou spojil; añjaliḥ — se sepjatýma rukama.
Zpívání svatých jmen Pána je po všech stránkách dokonalé. Když Dhruva Maharaja uviděl Visnuduty, Pánovy přímé společníky se čtyřma rukama a krásnými ozdobami, pochopil, o koho se jedná, ale na okamžik byl zmaten. Dokázal však své neobyčejné hosty, kteří se před ním znenadání objevili, uspokojit zpíváním svatého jména Pána, Hare Krsna mantry. Zpívání svatého jména Pána je dokonalé — i když neznáme způsob, jak potěšit Pána Visnua nebo Jeho společníky, stačí, když budeme pouze upřímně zpívat Pánovo svaté jméno, a vše bude dokonalé. Oddaný proto zpívá mantru Hare Krsna neustále; v nebezpečí i ve štěstí. V případě nebezpečí je ihned ochráněn, a když se dostane do situace, kdy přímo vidí Pána Visnua nebo Jeho společníky, může je zpíváním této maha-mantry dokonale uspokojit. To je absolutní povaha maha-mantry. Můžeme ji zpívat bez omezení, v nebezpečí i ve štěstí.