VÝZNAM: Konečný cíl filosofické spekulace, zbožného usmĕrnĕného jednání a oddané služby je stejný – vĕdomí Krsny. Pán říká v Bhagavad-gitĕ (4.11):

ye yatha mam prapadyante
tams tathaiva bhajamy aham
mama vartmanuvartante
manusyah partha sarvasah

„Každého odmĕňuji podle toho, jak se Mi odevzdává. Všichni v každém ohledu kráčejí po Mé cestĕ, ó synu Prthy.“ Všechny autorizované procesy dosažení dokonalosti lidského života vedou nakonec k vĕdomí Krsny neboli lásce k Bohu, ale různé osoby mají různé sklony a schopnosti, a proto tíhnou k různým metodám seberealizace. Zde Pán Krsna popisuje tři autorizované procesy společnĕ, aby zdůraznil, že jejich konečný cíl je jeden. Zároveň, jak Pán obšírnĕ vysvĕtlil v předchozích kapitolách, nelze v žádném případĕ považovat filosofickou spekulaci a usmĕrnĕné zbožné jednání za rovnocenné čisté lásce k Bohu. Slovo trayah neboli „tři“ vyjadřuje, že tyto tři cesty sice sdílejí společný účel, ale projevují různé úrovnĕ pokroku a úspĕchu. Pouhou spekulací či zbožností nelze dosáhnout téhož výsledku jako přímým odevzdáním se Osobnosti Božství a naprostou závislostí na milosti a přátelství Pána. Slovo karma zde označuje činnost vĕnovanou Osobnosti Božství. V této souvislosti uvádí Bhagavad-gita (3.9):

yajñarthat karmano 'nyatra
loko 'yam karma-bandhanah
tad-artham karma kaunteya
mukta-saṅgah samacara

„Práci je třeba konat jako obĕť Visnuovi – jinak živou bytost svazuje v tomto hmotném svĕtĕ. Konej proto své předepsané povinnosti pro Jeho uspokojení, ó synu Kunti. Tak nebudeš nikdy poután.“ Následováním procesu jñany se osoba uchází o neosobní osvobození vedoucí ke splynutí se září Osobnosti Božství. Oddaní považují toto osvobození za pekelné, protože splynutím se ztrácí veškeré vĕdomí svrchovanĕ blaženého aspektu Pána jako Bhagavana, nejvyšší osoby. Ti, kdo se vĕnují karmĕ, usmĕrnĕnému konání, sledují zbývající tři cíle lidského pokroku kromĕ osvobození – to znamená zbožnost, ekonomický rozvoj a smyslový požitek. Ploduchtiví konatelé si myslí, že až vyčerpají každou ze svých nesčetných hmotných tužeb, postupnĕ vyjdou z temného tunelu hmotné existence do jasného svĕtla duchovního osvobození. Tento postup je velmi nebezpečný a nejistý, neboť nejenže hmotné touhy prakticky nemají konce, ale i malá chyba v procesu usmĕrnĕného konání představuje hřích a svádí z cesty pokrokového života. Oddaní se zamĕřují přímo na lásku k Bohu, a proto tĕší Nejvyššího Pána nejvíc. Každopádnĕ všechny tři védské metody povznesení zcela závisejí na milosti Pána Krsny. Bez Pánova požehnání nelze udĕlat na žádné z tĕchto cest pokrok. Další védské procesy, jako jsou askeze, dobročinnost a tak dále, jsou zahrnuté ve třech základních kategoriích, o kterých se mluví zde.