Sri Vyasadeva je redaktor všech částí védského písemnictví a popsal transcendentální realizaci rozličnými způsoby — prostřednictvím plodonosných činů, spekulativního poznání, mystické síly a konečně oddané služby. Mimoto v různých Puranách doporučil uctívat celou řadu polobohů různých podob a jmen. Výsledkem je, že lidé jsou v rozpacích a nevědí, jak soustředit mysl na službu Pánu; neustále zmateně hledají skutečnou cestu seberealizace. Srila Naradadeva poukazuje právě na tento nedostatek védských textů, které Vyasadeva sestavil, a klade důraz na to, že vše se má popisovat ve vztahu k Svrchovanému Pánu a k nikomu jinému. Mimo Pána vlastně nic neexistuje. Pán se projevuje v různých expanzích. Je kořenem celého stromu. Je žaludkem celého těla. Správný postup při zalévání stromu je zalévat kořen, a nasycením žaludku získají sílu všechny ostatní části těla. Srila Vyasadeva tedy neměl sepisovat jiné Purany než Bhagavata Puranu, neboť sebemenší odchylka od výše zmíněného principu může způsobit zmatek na cestě k seberealizaci. Může-li nepatrná odchylka způsobit zmatek, pak co teprve záměrné rozebírání pojmů, které jsou od Absolutní Pravdy, Osobnosti Božství, oddělené. Nejzávadnějším důsledkem uctívání polobohů je vznik panteistické představy, která vede ke katastrofálním koncům — objevuje se mnoho náboženských sekt, které jsou překážkou rozvoje zásad Bhagavatamu, který jediný může poskytnout správné vedení na cestě k seberealizaci, ve věčném vztahu k Osobnosti Božství prostřednictvím oddané služby a transcendentální lásky. Příklad lodě hnané bouřlivým větrem je velice příhodný. Rozvrácená mysl panteisty nemůže v žádném případě dosáhnout dokonalé seberealizace, neboť je stále narušovaná výběrem z mnoha možností.