Pokročilé yoginy příliš nepřitahují obřady popsané v písmech, ale zato je automaticky přitahují jógové principy, díky kterým mohou dospět k úplnému vědomí Krsny, nejvyšší dokonalosti yogy. Ve Srimad-Bhagavatamu (3.33.7) je tento nezájem pokročilých transcendentalistů o védské obřady vyložen takto:

aho bata sva-paco 'to gariyan
yaj-jihvagre vartate nama tubhyam
tepus tapas te juhuvuh sasnur arya
brahmanucur nama grnanti ye te

“Ó můj Pane! Ti, kdo zpívají Tvá svatá jména, jsou nesmírně duchovně pokročilí, a to i když se narodili v rodinách pojídačů psů. Bezpochyby již podstoupili veškerou askezi, vykonali všechny druhy obětí, vykoupali se na všech posvátných místech a prostudovali všechna písma.”

Slavný příklad dal v této souvislosti Pán Caitanya, který přijímal Thakuru Haridasu za jednoho ze svých nejvýznačnějších žáků. I když se Thakura Haridasa shodou okolností narodil v muslimské rodině, Pán Caitanya ho povznesl na úroveň namacaryi za to, že důsledně dodržoval zásadu každý den pronést tři sta tisíc Pánových svatých jmen Hare Krsna, Hare Krsna, Krsna Krsna, Hare Hare / Hare Rama, Hare Rama, Rama Rama, Hare Hare. A jelikož zpíval svaté jméno Pána neustále, rozumí se, že ve svém předchozím životě musel dodržet všechny rituální postupy Ved, sabda-brahma. Nikdo se tedy nemůže uchýlit k následování zásad spojených s vědomím Krsny či začít zpívat svaté jméno Pána, Hare Krsna, aniž by byl očištěn.