Jsou dva druhy sannyasinů neboli osob patřících k stavu odříkání. Mayavadští sannyasini se zabývají studiem filozofie sankhyi, zatímco vaišnavští sannyasini studují filozofii Bhagavatamu, jež poskytuje správný komentář k Vedanta-sutrám. Mayavadini také studují Vedanta-sutry, ale používají svůj vlastní komentář zvaný Sariraka-bhasya, který napsal Saṅkaracarya. Žáci bhágavatské školy se věnují transcendentální oddané službě Pánu, podle usměrnění Pañcaratry, a takto mají ve službě Osobnosti Božství rozmanitá zaměstnání. Tito vaišnavští sannyasini nemají nic společného s hmotnými činnostmi, a přesto provádějí různé činnosti — ve své oddané službě Pánu. Mayavadští sannyasini, kteří se věnují studiu saṅkhyi, vedanty a spekulacím, však transcendentální službu Pánu nemohou okusit. Jelikož se jejich studium časem stává velice nezáživným, někdy je spekulace o Brahmanu unaví, a tak se uchylují k Bhagavatamu, bez náležitého pochopení. Následkem toho pro ně bude studium Srimad-Bhagavatamu obtížné. Suché spekulace a uměle vytvořené výklady neosobní povahy mayavadským sannyasinům nic nepřinesou. Vaišnavští sannyasini, kteří stále konají oddanou službu, jsou při plnění svých transcendentálních povinností šťastní a mají zaručeno, že nakonec vejdou do Božího království. Mayavadští sannyasini někdy sklouznou z cesty seberealizace a znovu se zapojí do lidumilných a dobročinných činností, které nejsou ničím jiným než hmotným jednáním. Z toho vyplývá, že ti, kdo jednají vědomi si Krsny, jsou v lepším postavení než sannyasini, kteří pouze spekulují o tom, co je a co není Brahman — i když i ti po mnoha životech k vědomí Krsny dospějí.