Ze všech světců, kteří stále usilují o vysvobození, je nejlepší ten, kdo si je vědom Krsny. Bhagavatam (4.22.39) to dokládá následovně:

yat-pada-paṅkaja-palasa-vilasa-bhaktya
karmasayam grathitam udgrathayanti santah
tadvan na rikta-matayo yatayo 'pi ruddha-
sroto-ganas tam aranam bhaja vasudevam

“Snaž se oddanou službou uctívat Vasudevu, Nejvyšší Osobnost Božství. Ani velcí mudrci nedovedou odolávat náporu smyslů tak účinně jako ti, kdo zakoušejí transcendentální blaženost ze služby lotosovým nohám Pána a odstraňují tak hluboce zakořeněnou touhu po jednání s vidinou plodů.”

Touha užívat si plodů svých činů je v podmíněné duši tak hluboce zakořeněná, že i pro velké mudrce je přes nesmírné úsilí velice obtížné ji ovládat. Oddaný Pána — jenž se stále věnuje oddané službě, má vědomí Krsny a dokonale zná sebe sama — ovšem velice rychle dosahuje osvobození na úrovni Nejvyššího. Díky svému úplnému poznání spojenému se seberealizací neustále setrvává v tranzu. Je dán následující příklad:

darsana-dhyana-samsparsair
matsya-kurma-vihaṅgamah
svany apatyani pusnanti
tathaham api padma-ja

“Své potomky vychovává ryba pouhým pohledem, želva rozjímáním a pták dotekem. Ó Padmajo, podobně činím i Já.”

Ryba vychovává své potomstvo tím, že se na ně dívá. Želva se o potomstvo stará rozjímáním — naklade vejce do země, a zatímco je ve vodě, rozjímá o nich. Stejně tak oddaný, který si je vědom Krsny, může dospět do Pánova sídla — přestože je od něho daleko — jednoduše tím, že na Pána neustále myslí neboli jedná s vědomím Krsny. Tehdy nepociťuje hmotné strasti. Tento stav se nazývá brahma-nirvana — živá bytost nezakouší hmotné utrpení, jelikož je nepřetržitě upoutána Nejvyšším.