Nikdo nemůže zanechat uspokojování smyslů, dokud není na transcendentální úrovni. Omezovat smyslový požitek pomocí pravidel a usměrnění je něco podobného jako zakazovat nemocnému člověku jíst určitá jídla. Pacient nemá takové zákazy rád a ani neztratí na zakázaná jídla chuť. Držet smysly na uzdě nějakým duchovním procesem, jako je například astaṅga-yoga — sestávající ze stupňů zvaných yama, niyama, asana, pranayama, pratyahara, dharana, dhyana a tak dále — je tedy doporučeno méně inteligentním osobám, které neznají nic lepšího. Avšak ten, kdo si s pokrokem v rozvíjení vědomí Krsny vychutnal Krsnovu krásu, krásu Nejvyššího Pána, již nenachází chuť v mrtvých, hmotných věcech. Omezení jsou tedy určena pro méně inteligentní začátečníky v duchovním životě. Jsou užitečná jen do té doby, než se nalezne chuť, zalíbení ve vědomí Krsny. Když si je někdo skutečně vědom Krsny, přirozeně ztrácí zálibu ve věcech, které jsou mdlé.