To, že nepatrná individuální duše mění tělo, je uznávaná skutečnost. I moderní vědci, kteří nevěří v existenci duše (ačkoliv zároveň nedovedou nic říci o zdroji energie vycházející ze srdce), musí uznat, že tělo se neustále mění: při přechodu z dětství do chlapectví, z chlapectví do mládí a z mládí do stáří. Ze stáří se princip změny přenáší do dalšího těla, jak již bylo vysvětleno v jednom z předchozích veršů (2.13).

Přechod nepatrné individuální duše do jiného těla je umožněn milostí Nadduše, která plní touhu nepatrné duše, tak jako přítel plní přání svého přítele. Ve Vedách — v Mundaka Upanisadě a také ve Svetasvatara Upanisadě — jsou duše a Nadduše přirovnány ke dvěma ptákům, kteří jsou přátelé a sedí na stejném stromě. Jeden (individuální nepatrná duše) pojídá plody stromu a druhý (Krsna) ho při tom jen pozoruje. I když jsou si oba kvalitativně rovni, jeden z nich je upoután plody hmotného stromu, zatímco druhý je pouze svědkem činností svého přítele. Krsna je přihlížejícím ptákem a Arjuna je tím, který jí. Ačkoliv jsou přátelé, přesto je jeden pánem a druhý služebníkem. Jelikož nepatrná duše na tento vztah zapomněla, stěhuje se z jednoho stromu na druhý neboli z jednoho těla do druhého. Jiva, nepatrná duše či podřízený pták, na stromě v podobě hmotného těla svádí těžký boj o přežití, ale jakmile se odhodlá přijmout druhého ptáka za svrchovaného duchovního mistra — jako to učinil Arjuna, když se dobrovolně odevzdal Krsnovi, aby se mu dostalo poučení — okamžitě se oprostí od všeho nářku. Mundaka Upanisad (3.1.2) i Svetasvatara Upanisad (4.7) to líčí takto:

samane vrkse puruso nimagno
'nisaya socati muhyamanah
justam yada pasyaty anyam isam
asya mahimanam iti vita-sokah

“Ačkoliv oba ptáci sedí na stejném stromě, ten, který jí a snaží se tak užívat si plodů stromu, je plný úzkosti a zasmušilosti. Jestliže se ale obrátí ke svému příteli, Pánu, a pozná Jeho slávu, okamžitě se zbaví veškeré tísně.” Arjuna nyní obrátil svou tvář ke Krsnovi, svému věčnému příteli, a přijímá od Něho Bhagavad-gitu. Když takto naslouchá Krsnovi, může porozumět Pánově svrchované slávě a být oproštěn od bědování.

Pán zde Arjunovi radí, aby nenaříkal nad tím, že jeho děd a učitel vymění svá těla. Měl by spíše být rád, že jejich těla zabije ve spravedlivém boji, a tak budou oproštěni od všech reakcí za různé činnosti na úrovni těl. Ten, kdo položí svůj život na obětním oltáři v podobě patřičného bojiště, je okamžitě zbaven reakcí spojených s tělem a dosáhne života na vyšší úrovni. Arjuna proto neměl důvod naříkat.