Hmotný soucit, nářek a slzy jsou známkou neznalosti skutečného vlastního já. Mít soucit s věčnou duší je naopak známkou seberealizace. V tomto verši je důležité slovo Madhusudana. Pán Krsna zabil démona Madhua a nyní po něm Arjuna chce, aby zabil démona nepochopení, přemáhajícího Arjunu při plnění jeho povinnosti. Nikdo neví, kdy je třeba projevit soucit. Nemá smysl litovat šatů topícího se člověka. Tomu, kdo spadl do oceánu nevědomosti, nepomůžeme, když zachráníme pouze jeho oděv — hrubohmotné tělo. Každý, kdo to neví a běduje pro tento oděv, je sudra neboli ten, kdo zbytečně naříká. Arjuna byl ksatriya a takové chování se od něho neočekávalo. Pán Krsna však může utišit nářek nevědomého člověka, a kvůli tomu přednesl Bhagavad-gitu. Ve druhé kapitole nás Sri Krsna, nejvyšší autorita, učí seberealizaci analytickým studiem hmotného těla a duchovní duše. Této realizace může živá bytost dosáhnout, když jedná bez připoutanosti k plodům své práce a má jasnou představu o tom, co je skutečné vlastní já.