Pán sděluje Arjunovi, že podmíněné duše lze z hlediska lidské snahy o seberealizaci rozdělit na dvě skupiny. Ateisté, agnostici a skeptici nejsou schopni do duchovního poznání proniknout. Jiní však mají ve svém pochopení duchovního života víru: jsou to introspektivní oddaní, filozofové a osoby, které se zříkají plodů své práce. Ti, kdo se snaží prosadit monistickou teorii, patří rovněž k ateistům a agnostikům. Pouze oddaní Nejvyšší Osobnosti Božství jsou na tom nejlépe co se týče duchovního pochopení, protože vědí, že nad touto hmotnou přírodou je duchovní svět a Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, jehož expanzí je Paramatma neboli Nadduše ve všech bytostech, všeprostupující Bůh. Jsou samozřejmě také osoby, které se snaží porozumět Nejvyšší Absolutní Pravdě rozvíjením poznání, a ty je možné zařadit do skupiny osob vyznačujících se vírou. Stoupenci filosofie saṅkhyi rozdělují tento hmotný svět na dvacet čtyři prvků a individuální duši zařazují jako dvacátý pátý prvek. Jakmile pochopí, že individuální duše je svou povahou vůči hmotným prvkům transcendentální, jsou také schopni pochopit, že nad ní stojí Nejvyšší Osobnost Božství, dvacátý šestý prvek. I oni tedy postupně dospějí na úroveň oddané služby s vědomím Krsny. Ti, kdo konají práci bez touhy po jejích plodech, mají rovněž výborný postoj. Také oni dostávají příležitost pokročit k oddané službě s vědomím Krsny. V tomto verši se uvádí, že někteří lidé, jež mají čisté vědomí, se snaží najít Nadduši meditací. Když ji ve svém nitru objeví, spočinou v transcendentálním postavení. Další se snaží poznat Nejvyšší Duši pěstováním poznání a jiní praktikují metodu hatha-yogy a snaží se uspokojit Nejvyšší Osobnost Božství dětinskými činnostmi.